Článek vznikal a byl publikován na portále Czechdesign.cz 29.6.2026 a vedla jej redaktorka Dominika Syručková.

Když se řekne muzeum bez bariér, většina lidí si představí odstraňování fyzických překážek. Jenže bariéry mohou mít i mnohem nenápadnější podobu. Návštěvníkům s neurodivergentními poruchami může návštěvu zkomplikovat zahlcení informacemi, dlouhé kurátorské texty nebo nepřehledný web, na kterém člověk nedokáže najít základní informace o vstupném či otevírací době. Výsledkem bývá frustrace, neporozumění obsahu výstavy nebo rozhodnutí muzeum či galerii vůbec nenavštívit. Právě na tyto překážky se zaměřuje výzkumný projekt Muzea bez bariér Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Jak zpřístupnit informace všem návštěvníkům


Projekt Muzea bez bariér, podpořený Technologickou agenturou ČR a realizovaný za účasti patnácti českých muzeí a galerií, jehož aplikačním garantem je Gočárova galerie, se věnuje skupině návštěvníků, která v kulturních institucích často zůstává přehlížená – osobám se specifickými poruchami učení, především dyslexií, ADHD, dysgrafií nebo dyspraxií. Ne proto, že by šlo o jedinou skupinu narážející na bariéry, ale proto, že jejich zkušenost často odhaluje problémy, které se týkají mnohem širší veřejnosti. „Když se mluví o přístupnosti, většinou řešíme fyzické bariéry. Mnohem méně už přemýšlíme o tom, jestli jsou přístupné samotné informace, jazyk nebo prostředí, ve kterém se návštěvník pohybuje,“ vysvětluje Eva Vázalová Gartnerová, vedoucí projektu a pedagožka Fakulty multimediálních komunikací UTB ve Zlíně.

Právě tato otázka stála na začátku několikaletého výzkumu, který kombinoval několik výzkumných metod od rozhovorů a dotazníkových šetření až po eye tracking, testování typografie, orientačních prvků a návštěvnické cesty. Cílem nebylo pouze popsat bariéry, ale ověřovat konkrétní designová řešení a jejich vliv na návštěvnickou zkušenost. 

Výsledkem projektu bude úplně první veřejně dostupný toolkit a checklist pro muzea, galerie a další kulturní instituce. Tyto praktické nástroje pomohou identifikovat bariéry v komunikaci, prostoru nebo práci s publikem. „Součástí budou doporučení pro texty, typografii, orientační systémy, práci s návštěvnickou cestou nebo interaktivními prvky. Materiály budou veřejně dostupné online prostřednictvím webu Design pro všechny v průběhu podzimu 2026. Vedle toolkitu a checklistů vznikají také odborné články, videozáznamy, workshopy nebo pilotní testování konkrétních opatření v kulturních institucích. Cílem není jen popsat problém, ale nabídnout reálně použitelné nástroje,“ uzavírá Vázalová Gartnerová.


Muzeum, kde se návštěvník cítí vítaný


Výzkum projektu Muzea bez bariér identifikoval jako jedny z nejčastějších překážek dlouhé a nesrozumitelné texty, malé písmo, nevhodně umístěné popisky, špatné osvětlení nebo přehlcení informacemi. Ve výzkumu například 88 % respondentů uvedlo, že nečte všechny popisky ve výstavách. Významnou bariérou je také přeplněnost komentovaných prohlídek či složitá orientace v prostoru. Zatímco ve fyzické přístupnosti udělaly české instituce v posledních letech výrazný pokrok, mnohem méně pozornosti se stále věnuje tomu, zda návštěvníci výstavám skutečně rozumějí a zda se v nich cítí komfortně. „Často předpokládáme, že návštěvník přijde připravený, bude ochotný číst dlouhé texty a bude rozumět odbornému jazyku. Jenže realita je mnohem pestřejší. Každý člověk přichází s jinou zkušeností, jinou mírou soustředění i jinými potřebami,“ říká Eva Vázalová Gartnerová. 


Zásadní roli hraje způsob, jakým kulturní instituce zprostředkovávají obsah. Návštěvníci popisují únavu z dlouhého čtení, pocit tlaku v přehlceném prostředí nebo obtíže se soustředěním v rušných expozicích. Někteří proto rezignují na čtení popisků, jiní dávají přednost audioprůvodcům nebo návštěvě v méně exponovaných časech. „Přetížení prostorem nebo zvuky může být pro návštěvníka důvodem galerii předčasně opustit,“ upozorňuje.
 Výzkum přitom ukazuje, že mnoho bariér nevzniká v návštěvníkovi samotném, ale v designu komunikace, prostoru a návštěvnické zkušenosti. Pokud návštěvník výstavě nerozumí, nemusí být problém v něm samotném. Často je problém v tom, jak je výstava navržena a jak komunikuje. Přístupnost přitom není o zjednodušování obsahu, ale o tom, aby se návštěvník mohl soustředit na obsah místo na překonávání bariér.


Projekt Muzea bez bariér nepřináší pouze soubor doporučení pro kulturní instituce, ale otevírá také širší debatu o tom, jakou roli dnes muzea a galerie ve společnosti zastávají. Vedle uchovávání a zprostředkování kulturního dědictví představují místa, kde lidé tráví volný čas, vzdělávají se, setkávají se s ostatními nebo hledají inspiraci a odpočinek. Aby tuto roli mohla naplňovat, musí být otevřená co nejširšímu spektru návštěvníků a zohledňovat jejich rozdílné potřeby i způsoby vnímání. „To je ostatně jeden ze základních principů inkluzivního designu – když navrhujete prostředí přístupnější pro menšinovou skupinu, většinou tím zlepšíte zkušenost pro všechny,“ doplňuje Eva Vázalová Gartnerová.



Generace Z ukazuje potřeby dalších návštěvníků


Zvláštní pozornost byla věnována mladým dospělým z generace Z (18–24 let). V posledních letech výrazně roste počet studentů se specifickými potřebami registrovaných na vysokých školách, mezi nimiž tvoří významnou skupinu osoby se specifickými poruchami učení. „Když jsme zahájili samotný projekt, velmi rychle se ukázalo, že muzea a galerie často nevědí, jak s těmito skupinami pracovat, jak s nimi komunikovat ani jak přizpůsobit prostředí jejich potřebám. To nám jen potvrdilo, že jde o téma, které českému kulturnímu prostředí dlouhodobě chybí,“ říká Eva Vázalová Gartnerová. V tomto ohledu je zásadní, aby kurátoři, edukátoři i designéři výstav přemýšleli o diverzitě návštěvníků nejen z hlediska věku nebo mobility, ale také způsobu, jakým lidé zpracovávají informace. Do projektu se zapojili také studenti Fakulty multimediálních komunikací UTB ve Zlíně. „Studentstvo nebylo jen pomocnou silou, ale aktivní součástí výzkumu i návrhů řešení. Podílelo se na workshopech, mapování bariér, testování expozic, organizaci konference i tvorbě konceptů inkluzivní komunikace,“ doplňuje Eva Vázalová Gartnerová.



Výzkum také ukázal, že přístupnost není jen o informaci samotné, ale o tom, jak se člověk v prostoru cítí. Klíčová je především srozumitelnost a předvídatelnost prostředí. Návštěvníci potřebují vědět, kam mají jít, co se od nich očekává a že si návštěvu mohou užít i bez „správného kulturního kapitálu“. Podobné překážky se navíc netýkají pouze mladých lidí. Výzkum ukázal, že problémy s orientací v informacích, čtením delších textů nebo orientací v prostoru řeší také řada seniorů a dalších návštěvníků bez diagnostikované poruchy učení. Pomáhá jasná navigace, jednoduchý jazyk, možnost volby různých úrovní informací, klidnější zóny nebo práce se světlem a akustikou.

Návštěvník jako spoluautor zážitku

Zjištění projektu Muzea bez bariér i mezinárodní příklady potvrzují, že právě srozumitelnost a možnost volby tempa či formy vnímání obsahu (text, audio, vizuální prvky, klidové zóny) rozhodují o tom, zda se návštěvník cítí kompetentní a vítán – nebo naopak přetížený a vyloučený. Seniorům často pomůže možnost posadit se, přehledné popisky nebo vyšší kontrast orientačního značení. Pro osoby se sluchovým omezením mohou hrát zásadní roli vizuální prvky či tlumočení do znakového jazyka, zatímco lidé se zrakovým postižením mohou ocenit haptické modely nebo audiopopisy. Přístupnost má mnoho podob a právě promyšlená komunikace umožňuje, aby se v ní každý návštěvník našel.

Současné přístupy k dobré praxi proto zdůrazňují princip participace, v jehož rámci návštěvník nepůsobí pouze jako pasivní recipient obsahu, ale stává se aktivním spoluautorem a spolutvůrcem zážitku. Tento model nejen posiluje inkluzivitu, ale zároveň přispívá k hlubšímu zapojení publika a ke kvalitativnímu obohacení výstavních či edukačních procesů. 


Když se text stává bariérou

Texty zůstávají hlavním médiem, skrze které muzea a galerie komunikují obsah. Výzkum projektu Muzea bez bariér ale ukázal, že jejich podoba často představuje překážku a identifikoval určité preference respondentů a směry doporučení, které mohou zlepšit návštěvnický zážitek i zprostředkovávání obsahu. „Ukázalo se přitom, že i relativně malé změny, například větší písmo, lepší řádkování, kratší odstavce nebo jednodušší jazyk, mají obrovský dopad na čitelnost i ochotu text číst,“ říká Eva Vázalová Gartnerová.

Právě textům a popiskům ve výstavách se na začátku roku 2025 věnoval samostatný výzkum v Gočárově galerii. Ukázal, že návštěvníci upřednostňují kratší a srozumitelnější texty rozdělené do menších celků rozmístěných po výstavě. Problematická je také často používaná kurzíva, která není vhodná pro návštěvníky s dyslexií, umístění delších textů v hůře osvětlených částech expozice nebo příliš obecné popisky typu „vystavené dílo“. Výzkumníci upozorňují, že přístupnost neznamená zjednodušování obsahu. Naopak. Jde o hledání způsobů, jak složité informace předat srozumitelněji a nabídnout návštěvníkům více možností, jak s nimi pracovat. Vedle klasických textů se proto jako důležité ukazují audioprůvodci, QR kódy s doplňujícím obsahem, videa nebo takzvané easy-to-read verze textů. Až 63 % respondentů uvádělo, že jejich zážitek z návštěvy posiluje možnost zapojení více smyslů a interaktivních prvků.

Mezi doporučeními, která v rámci projektu vznikají, jsou například:

• Zavedení easy-to-read formátu kurátorských textů (krátké odstavce, jasná struktura, minimum slov ve větě).

• Užití snadno čitelných a kontrastních fontů, vyloučení lesklých barev, dynamické nasvícení popisků v rovině očí.

• Oddělení instrukcí pro ovládání interaktivních prvků od popisků exponátu, zvýšení role orientačních prvků v prostoru.

• Audiovizuální materiály mají být dostupné s regulovatelnou hlasitostí, možností individuálního spuštění i online záznamu.

Přístupný web jako součást návštěvnického zážitku

Otázka přístupnosti se ale netýká pouze výstavních prostor. Stejně důležitou roli hraje i způsob, jakým kulturní instituce komunikují navenek a jaké informace poskytují návštěvníkům ještě před samotnou návštěvou. Eye-trackingové šetření potvrdilo, že rozhodující pro udržení pozornosti jsou první sekundy interakce s webem či sociální sítí. Pokud se návštěvník k informaci o službě, programu nebo ceně vstupného nedostane nebo si nemůže ověřit dostupnost služeb, stává se bariérou samotná komunikace instituce.


Častým problémem jsou nevyplněné alternativní texty na webu, nízký kontrast textu a pozadí, zesvětlování textu v patičce, nedostatečně čitelná tlačítka nebo nápisy. Důležitou roli hraje volba písma, jeho velikost, řádkování a celková hierarchie obsahu. Moderní weby často využívají animace, rotující bannery nebo automaticky se měnící texty. Tyto prvky však mohou být pro uživatele s kognitivním či zrakovým omezením rušivé a pro čtečky obrazovky i zcela nečitelné.

Jak prosazovat změnu v kulturních institucích


Téma projektu rezonovalo také na letošním Zlin Design Weeku, kde výzkumný tým vedl workshop pro zástupce kulturních institucí. „Velmi pozitivně lidé reagovali na praktičnost celého projektu. Oceňovali, že nejde jen o teorii, ale o konkrétní doporučení, checklisty a nástroje, které mohou rovnou využít v praxi. Zaznívalo také, že podobné materiály v českém kulturním prostředí dlouhodobě chybějí,“ říká Eva Vázalová Gartnerová. Zpětná vazba z workshopu se promítne do připravovaného toolkitu a design checklistu. Na jejich podobě spolupracuje inkluzivní designérka Mariana Chytilová a designér Matěj Vázal.

Současně se během workshopu otevřela i důležitá debata o tom, jak složité je v institucích prosazovat změny napříč jednotlivými odděleními. V českém a obecně středoevropském prostředí je stále silně zakořeněný model, kde je hlavním středobodem artefakt nebo odborný obsah, zatímco návštěvník zůstává v pozadí. Edukátoři a lidé z komunikace si potřebu změny často uvědomují, prosadit inkluzivnější přístup ale bývá složité. Právě proto je důležité, aby od samotného začátku příprav výstavy spolupracovali a komunikovali kurátoři, edukátoři, grafičtí designéři, architekti výstav i marketingové týmy.

Přístupnost jako měřítko kvality

Zároveň je však nutné reflektovat, že každá instituce čelí svým specifickým limitům, ať už v oblasti provozních kapacit, finančních zdrojů či architektonických a technických omezení, které mohou úroveň přístupnosti ovlivňovat a v některých případech i zásadně limitovat. V každodenní praxi bývají upřednostňovány úkoly s vyšší prioritou a v situaci, kdy není ze strany ministerstva vyžadováno systematické vykazování výsledků v oblasti přístupných opatření, dochází k jejich opakovanému odkládání. Klíčová je právě kontinuální komunikace mezi jednotlivými profesemi – pouze tak lze zajistit, že výsledné výstupy budou jak odborně podložené, tak uživatelsky přístupné. 

Jednorázové úpravy nestačí; inkluze musí být součástí procesu od prvního kurátorského záměru přes grafický a prostorový design až po komunikaci a služby na místě. Stejně důležitá je průběžná evaluace – testování prototypů textů, map a navigací, školení personálu a reflexe po skončení výstav a programů. Přístupnost není okrajovou agendou, ale měřítkem kvality kulturní instituce. Inkluze a univerzální design představují cestu k vytváření prostředí, které je srozumitelné, bezpečné a inspirativní pro všechny návštěvníky. Více informací o tématu přináší také Sborník z konference Muzea bez bariér.