Rozhovor s kurátory výstavy Design pro všechny Theou Urdal a Hermanem Billetem o univerzálním designu, vytváření smysluplných vazeb a budování komunit.

Existuje mnoho definic inkluzivního a univerzálního designu, mě však zajímá váš pohled – co to znamená pro vás?

Thea: Sídlím v Nesoddenu, což je zelený a skalnatý poloostrov, na který se dostanete trajektem obsluhujícím souostroví fjordů v Oslu. S rodinou bydlíme v dubovém lese – naši sousedi jsou zvědavé veverky, puštící a kolonie mykorhózních hub. Navíc je tu ohromné množství ohrožených ptáků, protože pozemek je součástí ptačí rezervace. V současné době se staráme o dům z 50. let, opravujeme ho a udržujeme. Na rozdíl od koupě nebo stavby něčeho nového se snažíme žít v symbióze s jinými formami života, jako třeba černými houbami žijícími v lese, který nadšeně obývají naše dřevěné stěny. My jsme z toho nadšení možná trochu méně, ale symbióza není vždycky nutně hezká.

Můj přístup k inkluzivnímu designu je tedy do značné míry zakořeněn v mé praxi a každodenním životě, tedy v přístupu, jehož podstatou je péče o více než jen o lidi, jde o holistické přemýšlení o celém ekosystému myšlenky a produktu, a o tom, jak budou v budoucnu ovlivněny a ošetřeny jak lidské, tak i mimolidské subjekty. Je to zároveň jak způsob existence, tak způsob navrhování – řekněme, že se jedná o vzájemnou výpomoc.

Herman: Tak nějak obecně, ale možná ještě o něco víc, když přijde na univerzální design, mám sklon vnímat tenhle pojem dvojím pohledem. Jeden je konceptuální a ten druhý se zaměřuje na přístupnost. Právě ten druhý byl pro mě po dokončení studií zřetelnější – to, jak se snažíme univerzalizovat přístup ke každodenním věcem do té míry, abychom mohli začít legislativně stanovovat, co designéři, anebo vlastně jakýkoliv jiný odborník „má, nebo nemá dělat“.

Konceptuální hledisko je naopak rozsáhlejší a právě v něm nejen já, ale troufám si říct že i mnoho dalších designérů nacházíme energii. Jde o to, jak může být univerzální a inkluzivní design výchozím bodem pro zkoumání neobjevených či přehlížených oblastí kultury, společnosti, každodenního života, přírody a mnoha dalších. Univerzálnost pak znamená rozpoznat a zahrnout perspektivy, které mohou prostoupit a zpochybnit představy o tom, co je normální.

Thea Urdal

Thea je norskou novinářkou, ale i zároveň designérkou. Zaštila část výstavy věnující se produktové přístupnosti. Zajímá o emocionální design, zvědavost, spekulativní fikci a význam sémantiky.

Herman Billet

Herman se věnuje designu služeb jako konzultant ve studiu KnowIt v Oslu. Jako kurátor vybral příklady ilustrující příklady dobré praxe v přístupnpsti služeb. Spolupracuje s veřejnými i soukromými subjekty na projektech od mobilních zařízení až po stadiony.

Letošní ročník Zlin Design Week se na univerzální design dívá optikou tří různých oblastí – designu prostoru, produktů a služeb. Mohli byste nám uvést několik příkladů, co představuje univerzální design v rámci těchto kategorií?

Thea: Věřím, že žijeme v bohatě propleteném mezioborovém světě, kde se prostor, produkty i služby navzájem prolínají, skládají a mísí, takže ve výsledku je pro mě skutečně těžké je nějak pevně oddělit. Navíc je to podle mě zbytečné. Univerzální design je sice složitý, ale to je podle mě většina věcí v životě – všude kolem jsou pavučiny života a my jen musíme přijmout jejich vzájemné proplétání. Podle mě jsou nejpovedenější projekty univerzálního designu ty, kde jsou zapojeny prvky biomimikry, kde jsou jasně definovaní elitní uživatelé, ale přesto je zde prostor pro vstupy, flexibilitu, plynulost a změny ve fázi iterací a testování. Pro univerzální design není rigidita cestou vpřed, což obecně není ani pro budoucnost.

Herman: Design je pro mě velmi plastický pojem, ale ne v tom smyslu, že bychom vyráběli věci jenom z plastů a dalších neorganických sloučenin, i když tomu tak bohužel často je. Plasticita znamená, že je tvarovatelný, pružný a přizpůsobivý. Tyto tři pojmy vnímám jako vzájemně propojené a neustále se proměňující s dalšími kategoriemi dnes i v budoucnu. Myslím, že je důležité se vždy zaměřit na to, jak výrobek ovlivňuje prostor, jak daná služba ztělesňuje výrobky nebo jak je prostor závislý na službách. V každé z těchto tří oblastí se univerzální design opírá o jejich vzájemnou provázanost. Mít interdisciplinární zaměření je podle mě pro navrhování inkluzivního prostoru, služby nebo výrobku zcela zásadní.

Hermane, jeden z tvých předchozích projektů byl zaměřený na vytváření mezigeneračních vazeb – téma, které lze vnímat daleko za hranicemi designu prostoru, produktů nebo služeb. Jak mohou designéři přispět k řešení podobných výzev?

Herman: Jde o perspektivy, které si jako designéři můžeme zvolit. Můžeme si buď říct, že navrhujeme produkt, anebo že navrhujeme s určitým posláním, jako je například kulturní proměna. Oba úhly pohledu mohou podporovat určitou změnu, ale jeden je spojen s konkrétním formátem a druhý je více otevřený formátům.

Moje práce zaměřená na mezigenerační přátelství se týkala vnímání stárnutí. Stárnutí lze sice často vnímat ze zdravotního hlediska, má však zároveň obrovský kulturní význam. Všichni máme své vlastní představy o tom, jaké to je stárnout, a s přibývajícím věkem se neustále přibližujeme ke ztělesnění vlastních představ, což je v oblasti sociálních věd označováno jako „sebenaplňující proroctví“. Stárnutí je v Norsku spojeno s mnoha negativními asociacemi a já jsem zjistil, že jedním z nejlepších způsobů, jak rozvíjet pozitivní asociace ke stárnutí, je více přátelských vztahů a propojení napříč věkovými skupinami.

Tenhle pohled na zkoumání kulturních a subkulturních charakteristik otevírá proces navrhování novým a efektním nápadům. Kultura prorůstá jako semínka v prostředí, činnostech a předmětech, které používáme. Navrhování kulturní optikou znamená tyhle semínka, která mohou být zdrojem hodnot, nově navrhovat a vytvářet struktury a vazby, které jim poskytnou úrodnou půdu pro růst. V případě stárnutí jsem k tomu přistupoval tak, že jsem navrhoval taková semínka, které sdílejí mladí i staří a která byla vložena do nových prostor, služeb, produktů, metod a dalších.

"Nejsem si jistá, zda v dnešních systémech může existovat skutečný inkluzivní design, protože vždycky bude někdo tahat za kratší konec, a to i ve společnostech, které uplatňují politiku rozmanitosti, rovnosti a integrace"

Jak můžeme podporovat nebo prosazovat zásady univerzálního designu v našich firmách nebo projektech?

Thea: Jelikož jsme stále hluboce zakořeněni v systémech neoliberalismu a kapitalismu, myslím, že záleží na tom, jak firmy a projekty definujeme – a zda jsou umístěny v komerčním prostředí, nebo naopak v experimentální oblasti. Protože na konferencích o designu se vždycky najde nějaký oxymorón typu „inkluzivní design = udržitelný růst“. Právě taková sémantika je dost znepokojující a taky deprimující.

Nejsem si jistá, zda v dnešních systémech může existovat skutečný inkluzivní design, protože vždycky bude někdo tahat za kratší konec, a to i ve společnostech, které uplatňují politiku rozmanitosti, rovnosti a integrace. Nejčastěji je to svět, který je víc než jen lidský a z něhož pocházejí třeba naše suroviny, nebo taky výrobci a dělníci – z globálního hlediska se nacházejí nejčastěji na jihu, přesto však vyrábějí zboží převážně pro spotřebitele ze severu.

Myslím, že existuje mnoho pádných důvodů (některé z nich jsem už nakousla ve svých předchozích odpovědích), proč by společnosti měly zahrnout inkluzivní design. Nicméně mým hlavním poselstvím je, že by měl být klíčovým pilířem provozu, základním kamenem – ne něčím, co se přidává do nabídky, protože to zvýší zisk a bude to dobře vypadat na sociálních sítích. Musí to vycházet zevnitř. Musí v tom být víc než jen finanční motivace.

Aby k této změně mohlo dojít, musíme nově definovat slova jako „inovace“, aby zahrnovala způsoby opravy, obnovy a péče. Stručně řečeno, musíme se začít starat. To je zásadní změna systému. Až k tomu dojde, nebude plná integrace inkluzivního designu jen pomůckou, kterou je třeba zavést, ale bude to samozřejmost.

Herman: Čím dál častěji se setkáváme s předpisy a po- litikami, které mohou designéři využít k rozšíření rozsahu projektu, i když ne v každém odvětví, zatímco důležité, ale nepovinné směrnice, jako třeba Cíle udržitelného rozvoje OSN, mohou být výzvou k převedení do konkrétních návrhů.

Ideální by bylo, kdyby organizace prostě přijaly principy univerzálního designu za nový standard a to, že dokonce i nedesignéři používají Design Thinking je malý náznak směrem, že to jde. A přestože u Design Thinking vidím i nedostatky, jako je možnost nechat se pohánět pouze ekonomickými zájmy a zjednodušovat význam designérské práce, zároveň se ukazuje, že designéři mohou přinášet modely, které mají mnohem větší dopad na orga- nizační ideály.

Myslím, že z inovativních způsobů, jakými designéři přistupují ke světu, se můžeme ještě hodně naučit. Společnosti potřebují více proniknout do problematiky, aby získaly důvěru při vedení širších strategických inovačních procesů s designéry, zatímco designéři potřebují více kompetencí, aby ve své práci mohli jít proti proudu (aby mohli např. zpochybňovat a přepracovat organizační rámce, strategie a politiky souběžně s navrhováním konečných produktů).

Nastartování takové změny může být jak součástí akademického prostředí, tak i radikálnějších pilotních projektů, které mají ukázat potenciál nových přístupů. Na druhé straně můžeme potřebovat také designéry, kteří „jedou bomby“, protože se nebojí zeptat i na naprosto primitivní, ale zcela klíčovou otázkou „proč“, díky níž budou společnosti moct definovat své progresivní hodnoty, za nimiž si mohou stát a na nichž mohou dále stavět.

"Ideální by bylo, kdyby organizace prostě přijaly principy univerzálního designu za nový standard a to, že dokonce i nedesignéři používají Design Thinking je malý náznak směrem, že to jde."

Theo, ve svém portfoliu popisuješ svou roli designéra jako překladatele. Můžeš vysvětlit, co tím myslíš?

Thea: Obě profese, novinařina i design, zdůrazňují důležitost aktivního naslouchání a inkluzivního jazykového designu. Jednoduše řečeno, chci, aby mým slovům a myšlenkám rozumělo co nejvíce lidí. Musím vědět, kdo je moje cílové publikum, a podle toho uzpůsobit svůj jazyk i vizuální výstupy. To vyžaduje pokoru, otevřenost a výchovné prvky empatie.

Pracuji s textem i textilem, dvěma etymologicky příbuznými slovy, která vycházejí z latinského „textus“, což znamená „tkanina, látka, struktura, rámec“. Design je pro mě mnohotvárný. Je hranolový: má více stran a mnoho barev. Je to propletený, úchvatný zmatek. Design je mnoho jazyků svázaných dohromady a mým cílem není být polyglotem, ale pouze jakýmsi překladatelem, který se pohybuje mezi světy, experimentuje, dokumentuje a komunikuje.

TUBU je projektem They Urdal a kolektivu designérů. Má neziskový charakter a část zisku putuje na výzkum nebinárního a ženského zdraví. Pletené oděvy TUBU byly součástí výstavy Design pro všechny ve Zlíně. Zdroj: tubu.no

Co může každý z nás udělat pro vytvoření přístupnějších a inkluzivnějších prostor, zážitků a komunit?

Thea: Svět, který známe, je neskutečně nespravedlivý, nerovný a prostě nefér, jenže strach a činy nejdou dohromady a je potřeba, abychom i v dobách beznaděje měli ze své práce radost a potěšení. Abychom i v dobách ekologického kolapsu, požárů nebo záplav dokázali přijmout spřízněné myšlenky, musíme se doslova otevřít. Musíme si uvědomovat privilegia a podle toho navrhovat, naslouchat, využívat sdílené dovednosti, otevřený přístup a lokálnost (jak to pozoruhodným způsobem dělá i ZDW) – a uplatňovat postoj „sdílení je péče“. Věřím, že tímto způsobem můžeme najít způsoby, jak společně utvářet přijatelnou budoucnost pro všechny živé organismy.

Herman: Nevěřím ve zlo a nedostatek inkluzivity vnímám jako nedostatek znalostí a empatie. V tomto ohledu bychom měli rozvíjet znalosti o tom, co inkluze znamená na konkrétní úrovni, a dát lidem nástroje, aby mohli jednat ve prospěch všech a všeho. Přitom bychom si všichni měli uvědomit vlastní nedostatky ve znalostech a empatii a uznat, že to má svou hodnotu. Přijímejte podivnosti, vyhledávejte nepohodlné a važte si rozmanitosti. Na závěr chci uvést citát z ironické, ale krásné písně „Teď, když jsme každý jiný“ norské skupiny DeLillos:

"Teď, když jsme každý jiný,
je toho příliš, co je třeba vzít v úvahu,
ale kdybychom byli všichni stejní,
nebylo by toho moc třeba k tomu cítit se fajn,
Všichni by měli stejné potřeby.
Všichni by žili ve stejných domech.
Žádné důvody k žárlivosti.
Konverzace by se vedly telepaticky.
Nebyl by důvod plakat nebo se smát.
A láska by způsobovala jen problémy."

Rozhovor vznikl pro katalog Zlin Design Weeku 2023.