Tereza Fasurová je participátorka, která pracuje v kanceláři participace na Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR Praha). V dnešním rozhovoru jsme se jí ptali na její zkušenosti s participací, jakou roli hraje v rámci budování důvěry a přístupnosti, nebo jaké první kroky udělat, když bychom chtěli v našem městě začít participovat.

Terezo můžete pro začátek vysvětlit, co je to participace, respektive participativní plánování? 

Já začnu hned definicí, kterou používáme na IPRu v rámci našich školení a dalších edukačních programů. Participace je zapojování veřejnosti a aktérů, v našem případě do městského plánování s tím, že to není povinné ze zákona. Na IPRu používáme participaci jako nástroj, který by měl ve městě fungovat, ale zatím jeho zavádění nemá žádnou oficiální oporu.

Za nás bych ale řekla, že je to ta nejpodstatnější část, která šetří spoustu problémů v rámci celého projektu. Když je projekt dobře nastavený už od začátku, kdy se začíná tvořit zadání, a participace tam probíhá, tak většinou na té projektové cestě narazíme na méně kamenů. To může znamenat, že se veřejnost neodvolává a nepodává petice a taky různí aktéři jsou s tím více v souznění. Každý totiž mohl už v průběhu vložit svou část a rozumí celému kontextu projektu, který může běžet volně a bez problémů.

Chápu to tedy správně, že také díky participativním přístupu mohou být zastoupeny hlasy více skupin, a díky tomu budou vznikat místa, která reflektují jejich potřeby? 

Je to tak. Daný prostor, který participujeme, má vždy větší kvalitu pro ty cílové skupiny, které se zapojily. A proto už od začátku se snažíme tyto skupiny pokrývat různými metodami, abychom věděli, koho se dané území dotýká, a koho tedy musíme určitě oslovit. Ne vždy se  samozřejmě podaří zapojit všechny – hlavní je na nikoho nezapomenout a samotné aktivní zapojení už je potom na konkrétních lidech. 

Jakými způsoby tyto skupiny a aktéry vytipováváte?

Dobrým nástrojem mohou být antropologické sondy. S jejich nastavením nám pomáhá naše dodavatelka, která je profesí antropoložka. Nejčastěji se jedná o terénní průzkum, na který vyšleme dodavatele s několika studenty u a přímo v terénu se snažíme dané cílové skupiny zmapovat. Zajímá nás to, co v terénu dělají, jak se chovají, jak daný prostor používají. Nebo třeba i to, jestli tam jsou nějaká místa, kterých se bojí. Už v rámci tohoto výzkumu probíhají i první rozhovory, abychom se naladili na náladu, která na daném území panuje. A na základě výsledků z průzkumu pak stavíme další kroky. 

Tento typ sondy můžeme využít také pro podrobnější pochopení potřeb konkrétní cílové skupiny. Nedávno jsme takovou sondu dělali např. na projektu Vltavské filharmonie. Cílem bylo zjistit, jak se české publikum chová na různých koncertech – večerních, dětských, dopoledních a podobně. Sledovali jsme tak, jestli chodí do šatny, kdy užívají toalety, kdy se občerstvují apod. Všechny tyto detaily totiž bude důležité promítnout do  vítězného návrhu, aby mohl reflektovat potřeby českého publika, které filharmonii bude nejčastěji navštěvovat. 

Důležité ale je, že u každého projektu ta sonda může vypadat jinak. Nejde tedy říct, že by se to mělo dělat tak a tak. Každý projekt je individuální a záleží na velikosti a vytíženosti území a podobně.  

Veřejnost ale není jedinou oslovenou skupinou v rámci participace. Jací další aktéři hrají v městském plánování roli?

Kromě veřejnosti, se jedná o městské instituce – mohou to být ti, kdo se starají o silnice, o zeleň, nebo různé spolky … Často se právě setkáváme s lidmi, kteří se spojili, aby šli společně proti něčemu bojovat nebo třeba ochraňovat nějakou lokalitu. Je důležité je do  procesu také zapojit, chceme být transparentní a dobře nastavit komunikaci už od začátku.  Dále to jsou vlastníci v území. Těmi může být město nebo soukromí vlastníci, se kterými se musí všechno komunikovat dostatečně dopředu, aby všemu rozuměli a chápali, jak jsme daný proces nastavili a proč.

Když se teď přiblížíme konkrétně k vaší práci – jakou roli hraje participace v městském plánování Prahy? 

Participace se v Praze začala dít asi před 7 nebo 8 lety, kdy byla založená naše kancelář na IPRu. Mí současní kolegové v té době dali dohromady Manuál participace. Vytvořili takový odrazový můstek, dle kterého se dalo začít participovat. 

Od té doby se toho děje čím dál tím více. Vždycky ale hodně záleží na tom, kdo sedí na velké radnici, a kdo politicky zastřešuje téma městského plánování, a jestli má o participaci zájem. V posledních dvou volebních obdobích to podhoubí bylo dobré a začalo se hodně prohlubovat i na úroveň městských částí. Participace se tak stává jakýmsi standardem v rámci městského plánování. 

Dá se říct při jakých typech projektu se nejčastěji participuje?

Může jít opravdu o různé projekty. Ať už to je nějaká úplně maličká lávka přes cyklostezku, nebo jsou to projekty jako je Vltavská filharmonie nebo projekt soutoku Berounky a Vltavy, kdy se jedná o hodně rozsáhlá území. Tam už se vyskytuje nejen veřejnost, ale velké množství aktérů, kteří by do toho měli nějakým způsobem zasáhnout. 

Dají se definovat nějaké predispozice pro to, aby město mohlo začít s participací? 

My vždy říkáme, že musí klapnout tři věci, aby se participace mohla vůbec dít. Za prvé je to ta politická podpora, která je nejdůležitější. Dále následují finance a jako třetí jsou personální kapacity. Když je město, ve kterém chce například starosta participovat, prosadí si to, má na to finance, pak ale taky musí najít člověka, který tu participaci zrealizuje. Nemusí to znamenat, že se na to někdo musí spoustu let učit, ale spíš napojit se na síť dodavatelů, kterou v Česku máme, a kteří rozumí jak plánování, tak participaci. 

Kdo to vlastně jsou ti dodavatelé, kteří tady párkrát zazněli?

My jsme hodně malá kancelář. Celkem jsme jen čtyři. Abychom zvládli zaštiťovat tak velké množství projektů, spolupracujeme s velkým množstvím dodavatelů od sociologů, antropologů přes geografy až pro architekty. Takto nám pomáhá celkem asi 15 lidí s komunikací, nastavováním dotazníkových šetření, ale i se samotnou participací. U sociologických šetření je důležité, aby je nastavoval sociolog, který je schopen je nastavit v rámci své odbornosti tak, abychom od lidí zjistili, co potřebujeme.

Jak by za vás měl vypadat optimální pilotní projekt? 

Doporučila bych si vzít pro začátek menší sousta a s nasbíranými zkušenostmi se přesunout k větším projektům. Na IPRu se nám obce často ozývají s pilotními projekty na konzultaci a jejich škála je široká. Participovat totiž nemusíte jen veřejné prostranství, ale i strategický a územní plán nebo třeba podobu malého hřiště. 

Jak hodnotíte, jestli daný projekt byl z pohledu participace úspěšný?

Evaluační strategii zatím nemáme do detailu vyřešenou, ale je to téma, na které často narážíme a diskutujeme. Nyní je pro nás hlavním ukazatelem úspěchu to, jestli na daném území došlo ke kompromisu mezi zadavatelem projektu a veřejností. Příkladem teď může být konzultace návrhu nové tramvajové trati, kde to podle debat a informací na začátku vypadalo, že veřejnost nebude souhlasit s její realizací. Nakonec jsme tam s lidmi strávili týden plný vysvětlování, doptávání se a veřejnost i přes mnoho námitek nechala projekt projít a ten se úspěšně posouvá. V kritický moment se nám tak podařilo vyčistit emoce a zmírnit obavy, které mnozí z tohoto projektu měli. 

V rámci projektu Design pro všechny se zabýváme přístupností – jak participace a přístupnost spolu souvisí?

Participace už sama o sobě je o zpřístupňování města. Když naší snahou je zapojit lidi, tak to znamená, že jim nabízíme možnost být součástí něčeho, z čeho předtím byli vylučování. A pokračuje to samozřejmě tím, jak nastavujeme konkrétní projekty a participační metody, aby byly nejen fyzicky přístupné pro všechny cílové skupiny. 

Z toho jak si povídáme vnímám, že participace má taky velký vliv na důvěru občanů ve vedení města…

Je to přesně tak. A na téma důvěry narážíme. Lidé nám často chodí do plánovacích kontejnerů a říkají, že je to sice hezky namalované, ale že nevěří, že se to někdy stane. Snažíme se proto vysvětlovat, že se doba změnila, že město doopravdy plánuje a chce, aby toho lidé byli součástí a jejich postoje byly reflektovány. 

V minulosti se totiž stávalo, že se o některých projektech hodně mluvilo, ale nakonec skončily v šuplíku. Proto se teď soustředíme na to, aby v každém projektu od začátku byly jasně nastavené kroky i potom, co naše práce skončí. 

Máte nějaký ukázkový příklad, kde se vše povedlo tak, jak mělo?

Jedním by mohl být projekt, který představím také na Konferenci Zlin Design Week. Jedná se o okolí několika stanic budoucího metra D. Vstupovali jsme ve fázi tvorby zadání, které tvořil magistrát ve spolupráci s městskými částmi. Našim úkolem pak bylo naplánovat všechny další kroky, realizovat analýzy, sociologická šetření i následné konzultace nad návrhy. Zkrátka se nám tak povedlo projít celým projektovým procesem. 

Závěrem bych se chtěla zeptat, kde se člověk může jít v oblasti participace vzdělávat, pokud ho toto téma zajímá?

My bychom si přáli, aby existovalo místo, které se edukací v oblasti participace zabývá, ale zatím je to velmi roztříštěné. Na vysokých školách můžete občas najít jeden předmět o participativním plánování, ale vůbec se nejedná třeba o celý obor. 

Sami tak přemýšlíme o tom, že bychom nějaký edukační program vytvořili. Aby se lidé, kteří o participaci mají zájem, mohli dál vzdělávat. Do té doby je jim tak k ruce aktualizovaný Manuál participativního plánování. Ten jsme vytvořili pro koordinátory městských částí, ale jako počáteční krok k nastudování může sloužit každému.